Julie Kapuletová 2
Kapitola druhá
Bože, když tam dole na řádku vidím číslo devět stránek, už předem se mi dělá slabo. Že je to jen sranda?
Tři dny uplynuly jako nic, naplněny sladkou nečinností, co se týče studentů a příjemným odpočinkem, co se týče profesorstva, ale nikoli co se týče mne a mé pánve. Koukám, že ani autorčin “mozek” nemohl zůstat v nečinnosti. Štědrého dne odpoledne se Julie zrovna pohodlně položila na bok na koleje měkké lavici pod arkýřovým oknem knihovny a línými pohyby hůlkou nutila stránky obrovského jízdního řádu vlaků, aby jí ukázaly nejbližší spoj, který by ji mohl přejet. bichle ležící před ní na nízkém stolku, aby se samy obracely. Byla zrovna v nejlepším, když zpoza jednoho z vysokých dřevěných regálů vyjela lokomotiva s velice nasupeným výrazem. vyšel pevným krokem profesor lektvarů. V nejlepším se má přestat.
Očividně si nevšiml, že v oddělení herbalogie není sám, měl totiž na očích slepecké brýle a v ruce bílou hůl, a přistoupil k jedné z prohýbajících se polic. Neomylně sáhl po nenápadné černé knížečce a otočil se k odchodu, aniž by si uvědomoval, že pokud chce hrát slepého, nemá co dělat v knihovně, kde nemají knihy v Brejlově písmě..
“Dobrý den,” pousmála se provinile Julie, když se prudce zastavil v půli kroku. Směšně zůstal stát s jednou nohou ve vzduchu. Připadalo jí sice směšné se omlouvat za svou přítomnost, Nabízí se otázka proč to tedy udělala. protože mu zkazila jeho hru a zároveň se však dokázala vcítit do pocitů člověka, jenž si myslí, že je sám a potom zjistí, že byl celou dobu tiše pozorován.
Snape neřekl ani slovo - tedy alespoň ne Julii. Nechtěl prohloubit své vzezření blbce, kterého z něj svým pozdravem udělala.
“Accio kniha!” Natáhl pouze ruku a Juliina tlustá četba se plavně vznesla přímo do jeho rozevřené dlaně. Ošklivý chlapeček! Bude bit?
Otočil ji a přelétl na plesnivém hřbetě zašlý stříbrný nápis:“ Nejskvělejší praktikáble magické kuchyně od Merlina po současnost aneb jedy pro Julii. každý den”.
“Však brzy uvidíme, co jste si z četby vzala,” zvedl mírně jeden koutek úst, ale druhý nechal u země. “Jen tak dál.” A nechávaje knihu ladně klesnout na původní místo, rázně odkráčel. Julie jen přemýšlela, zda to, co zahlédla v profesorových očích za slepeckými brýlemi, mohl být náznak pochvaly. To steží. A na to autorka přišla jak?
Odpoledne se přehouplo v pozdní večer a bradavický hrad potemněl, ovšem až na několik oken, ze kterých se ozýval Juliin příšerný jekot a můj maniakální smích. Do tmy totiž zářilo světlo ředitelovy pracovny, jedno okno bdělo v sedmém poschodí a v přízemí hradu bylo možno skrze otevřené skleněné tabule dalšího okna pozorovat velice divné souvětí a zadumaného profesora lektvarů, jak rázuje od zdi ke zdi po svém kabinetě, a přemýšlí, jak by to napravil a jak by se dostal zpět do sklepení, kde má mít kabinet. Pojednou se zastavil a přistoupil ke stolu, aby si něco ověřil v malé černé knize. (Pravidla českého pravopisu, ve speciálním výtisku pro profesora lektvarů v černé vazbě.) Jak se skláněl nad stránkami, padl jeho pohled na rozevřený Pobertův plánek, který ležel hned vedle.
Snape jej často používal od doby, kdy jej (ehm…!) podruhé zabavil mladému Potterovi. Chvíli mu sice trvalo, než prolomil obranné kouzlo kolem Harryho mozku, aby mu vyzradil tajemství pergamenu, nakonec se mu to však povedlo a on si často se zaujetím četl v pohybujících se nápisech, jež značily, kde kdo právě je, když chtěl mít přehled, co se kolem něho děje a přitom nevytáhnout paty ze svých komnat. Fuj, to bylo ale vyčerpávající souvětí…
Nyní stál zaražený, neboť v jedné místnosti v sedmém poschodí, kde by podle jeho mínění nyní neměl být absolutně nikdo, spatřil ke svému údivu stopy s nápisem “Julie Readová”. Ta taky musí být všude. Že se někdo v noci toulá po hradě, by se dalo ještě pochopit, a koneckonců i tolerovat (nehodlal zbytečně strhávat jen tak pro nic za nic body studentům ze své vlastní koleje), ale že se někdo v noci potuluje zrovna po Komnatě nejvyšší potřeby, no, já nechci rýpat, jo, ale není náhodou Komnata nejvyšší potřeby nezapsatelná a na plánku neviditelná? Hm? A v třetím poschodí? která se zjevovala zásadně jen kouzelníkům v úzkých, to bylo vskutku zarážející. Třeba už je Snapeovi taky úzko...
“Co tam, u Merlina, dělá?!” narovnal se prudce Snape a zamračil se. Znovu si přiblížil plánek k očím do kabelky. Ne, nemýlil se, byla tam a vypadalo to, že jen tak stojí na místě. Snape vyšel rychlým krokem na chodbu a vydal se nejkratší cestou po skrytém točitém schodišti pro profesory do sedmého patra. Ti profesoři taky musí mít furt něco extra…
“Lumos,” zašeptal a čas od času zkontroloval plánek. Ale jak se blížil chodbou, nemusel se již na plánek dívat, neboť jasně slyšel, a dokonce i viděl, že je Místnost Komnata, krucinál! nejvyšší potřeby otevřená. Vzduchem se nesl tichý šumivý zvuk a omamná květinová vůně. Niagáry v Bradavicích? Snape se postavil těsně ke dveřím komnaty, teď mi tak došlo, že se jsem se úplně o Severuse zapomněla bát, jak jsem byla rozčílená tím plánkem a komnatou. Co když ho tam ta husa, ehm, znásilní? pod nimiž vycházel ven pruh světla, a opatrně do nich strčil. Otevřely se pomalu a neslyšně a na chodbu se vyvalil teplý oblak páry. Omračující plyn. Já to říkala.
“Co tu, k čertu...” nadechl se a v mžiku se mu zatočila hlava. Okamžitě zapomněl, proč sem přišel. Během vteřiny se mu zatemnilo v mozku a jeho mysl se nebyla schopna soustředit vůbec na nic, kromě dvou věcí: Saphira je vědma. Jako první silně ucítil zas tu známou, příjemnou vůni, která jej donutila se opřít jednou rukou o otevřené dveře. Druhým vjemem bylo jakési stvoření, zcela nahé a právě vystupující z velikého oblaku páry. Něco mě tlačí na hrudi, ne, pomoc! Mimozemská civilizace?
Julie se otočila, když uslyšela mužský hlas a instinktivně zvedla osušku. Copak Snape něco řekl? Vlastně ano... :) Přitiskla si ji k tělu a trochu popošla ke dveřím, aby rozeznala, kdo to vešel do koupelny. Ta je blbá. Je nahatá, slyší mužský hlas a ještě se jde ukázat. Co kdyby to byl Filch?
“Profesore?” zeptala se nechápavě. Není divu, má vymetýno. To dělá ten vzduch.
Teprve nyní si uvědomil, kdo je ta žena před ním. Žena? Došlo mu, že se nejedná o přízrak a usilovně se snažil srovnat si myšlenky v hlavě. Ale ta zvláštní vůně mu značně překážela, musel na chvíli zavřít oči a soustředit se, než byl zase schopen promluvit.
“Co zde… děláte?” Snaží se ti vymýt mozek, takže zdrhej, radím ti dobře. Vědci zjistili, že její druh demence je silně nakažlivý. snažil se na ni nedívat. Nebyla sice už nahá, ale stále to byla poloviční víla. A stála celkem blízko. Zcela jasně cítil, jak mu mysl zatemňuje její kouzlo. Mě asi vomejou.
“Omlouvám se. Hledala jsem nějakou koupelnu s vanou a asi jsem omylem vešla do profesorské...” zarděla se.
“Tohle není... koupelna,” odvrátil s úsilím zrak z jejího poodhaleného ramene. “Tohle je mučírna, kde vás záhy umučím. Co je na poodhaleném rameni tak přitažlivého? Komnata nejvyšší potřeby je hned vedle , musela jste ji velice úpěnlivě hledat, aby se vám ukázala. Co se stalo?”
“Já... musím o tom mluvit?” sklonila hlavu, přes kterou vzápětí dostala pánví.
“To tedy ano.”
“Měla jsem bolesti. Mám jistá... zranění a pomáhá mi koupel z heřmánku...” MS chudinka? A je to tady :D
Snape odtrhl pohled od zdi a opatrně se podíval na dívku. Tak a teď se svlíkne a jsme v prdeli.
“Kde?” zeptal se poněkud měkčím hlasem, než by si býval přál. Zmlkneš? Radši by měl hned odejít...
Jen se otočila a nechala osušku klesnout k pasu. Bože můj, jenom to ne!
“Kdo to...!” neudržel se a zíral na četné hluboké a zjevně nezhojené šrámy, jež hyzdily její ramena a zčásti i boky. To jsem nebyla já…aspoň ne všecko! Ten zbytek jsem byla já.
“Byl to Gurus Read,” odvětila chladně a skryla se opět v osušce.
“Váš otec!?” Jí se asi muselo hodně stýskat, když za ní tatínek tak často jezdil do školy.
“Já to slovo pro něho nepoužívám a budu ráda, když se tak o něm nebudete vyjadřovat ani vy.” Slečna je drsná. Prudce se k němu otočila a v očích jí zaplál hněv. A pořád měla osušku u pasu?
“Já... už to chápu. Ty rány krvácejí?” zeptal se a přimhouřil slepé oči.
“Ano. Pořád. Za chvíli vykrvácím. Konečně. A omlouvám se, že vás tomu vystavuji. Jestli chcete, běžte pryč... Já to pochopím.” Já bych to taky ráda pochopila.
“Myslím, že to zvládnu,” zavrtěl pomalu hlavou. Dobře věděl, že vílí krev je nebezpečná látka. Hlavně že víly jsou pěkně nebezpečný MS mrchy. Byla to vlastně esence celého jejich kouzla. Jaká esence, jed je to. Doufám, že brzo chcípne. Velice typicky voněla a dokázala člověku opravdu zamotat hlavu. Jenže Snape není upír, takže dobrý. Konečně pochopil, čím Julie tak voněla i čím jej tak zneklidňovala. Nemohla za to. Naopak ji to bolelo. To je neskutečná blbost.
“Jaké na… to použil kouzlo?” zeptal se potom a snažil se zaplašit vtíravou představu, jaké by to asi bylo, obejmout ji. Pěkně bolestivé, protože bych ho vzápětí praštila betonovým sloupem. Raději zas odvrátil pohled jinam a trochu zadržel dech. Vůně byla velmi silná. A on nechtěl podlehnout. Silnou vůli, Seve, silnou vůli. Držíme ti palce!
“To už si bohužel nepamatuji. Nebyla jsem příliš při vědomí... Pamatuji si jen první Cruciatus...” Raději nepokračovala, zdálo se jí, že se při tom slově Snape celý zlostí naježil jako ježek.
“Heřmánek je vám k ničemu, milá slečno,” promluvil ale potom věcně. “Divím se, že to nevíte v šestém ročníku. Nebrali jste to v obraně proti černé magii?” Konečně se někdo dovtípil, že je totálně vymatlaná. *tleská*
“Vloni ji zrušili. Už jsme to nestihli. Karkarov říkal, že je to zbytečné...” Julie je taky zbytečná, do hrobu s ní.
Zase sebou tak podivně trhnul, hned se však ovládl.
“Něco vám na to připravím. Jděte spát,” přísně jí pokynul. Samotné gesto však nedokázalo zastřít téměř něžný tón právě pronesených slov. Vrrrrrrrr…!
Poslušně si sesbírala šatstvo a prošla kolem něho na chodbu.
“Děkuji, ...pane. A ještě jednou se omlouvám,” otočila se již na odchodu.
Cítil, jak se mu vrací zpět zdravý rozum jakýže? Asi špatně vidím… Slovo zdravý právě nabylo nového významu.a byl tomu rád. Čím byla od něho dál, tím se cítil lépe.
“Nemusíte se omlouvat,” zazněl jeho hlas již zase jako obvykle - a tudíž podivně chladně. “Ale bude v zájmu všech, když se vám to rychle zhojí,” dodal však potom tišeji a přejel si unaveně čelo bagrem.
“Vím to,” trpce se usmála. “Možná by vás ale zajímalo, že zatím jste byl jediný, na koho to nepůsobí. Jste opravdu dobrý!” Potom se otočila a odběhla do tmy, ale houby, do pekla.
‘Tak to si jen myslíš,’ řekl si pro sebe rozmrzele. Býval by od sebe čekal daleko lepší výkon.
‘Stárneš, Severusi. Už to není, co to bývalo dřív,’ pousmál se cynicky a mávnutím nechal zmizet vchod do komnaty. Odcházel rozezlen sám na sebe za tu neprofesionalitu, kterou podle něho byla slabost. Jediná slabost tady je tahle povídka… :D
Na Boží hod se Julie probudila celkem pozdě. Když vás někdo praští nečím těžkým do hlavy, většinou spíte jako zabití… Škoda že jen jako. Rychle tedy vyskočila z postele a zatím co na sebe házela šaty a že ne há zela?, padl její zrak na nádobu s nazelenalou tekutinou, jež ležela na jejím nočním stolku.
Dvakrát denně do úplného otrávení. zahojení.
S.S.
Stálo na štítku. Jak romantické...
“Veselé Vánoce!” popřála sama sobě a s úsměvem zvedla nádobu.
“Na zdraví!” ozvala se tiše v koutku Saphira a nenápadně zakopla štítek od jedu pod stůl.
V síni panovalo pravé pozdvižení, když vešla Julie k snídani. Jeden ze studentů si všiml, že je Julie přiotrávená a hned to všude rozhlásil. dostal poslední model Kulového blesku a teď se snažil, aby mu jej ostatní v slepém nadšení nerozcupovali na kousky. Julie se musela pousmát. Létání nikdy nebylo jejím koníčkem. Ráda sledovala famfrpál, ale sama se jej nikdy hrát nepokoušela. Škoda, třeba by ji zabil potlouk.
Usedla na své obvyklé místo vedle Ginny a spokojeně si sobecky přitáhla mísu s horkými toasty. Zranění jí pod šaty příjemně zahřívala léčivá mast a ona se konečně jednou za poslední dobu cítila víc než dobře. Hluk kolem koštěte ustal, jako když utne, když Harry Potter vyběhl se svým dárkem z hradu, aby jej vyzkoušel a ostatní jej nadšeně následovali.
“Od koho dostal to koště?” zeptala se Julie Ginny.
“To nikdo neví. Vždycky je to tak. Před třemi lety mu Kulový blesk jedničku také poslal někdo anonymně. Nebyl ten “někdo anonym” náhodou Sirius? A není ten jen tak ná-ho-dou mrtvý? Dlouho si ho ale neužil, vloni mu ho zabavila Umbridgeová a už se nikdy nenašel,” usmála se Ginny. V síni teď zůstaly samy jen s několika profesory.
“Dostala jsi nějaké dárky?” zeptala se opatrně Ginny do ticha.
“Jen jeden,” řekla Julie s pohledem upřeným na profesora lektvarů, aniž by tušila, že ten dárek byl ode mě. Iniciály S.S. znamenají Saphira Saphira. Zase si četl Denního věštce, ale cosi v jeho výrazu tváře prozrazovalo, že zcela určitě slyšel její odpověď. Přes celou Velkou síň?
“Ráda bych dárci upřímně poděkovala,” dodala tedy nevinným tónem. Naivko. Účinek byl okamžitý. Černé oči se stočily z novin k ní a vteřinu ji probodávaly. Byla to jen chvilka, v příštím okamžiku by nikdo neuhodl, že se Severus Snape věnuje ještě něčemu jinému, než je soustředěná četba.
Bylo po Vánocích. Minul i Nový Rok a Bradavice se pomalu, ale jistě začaly hemžit vracejícími se studenty. Juliina ložnice se zaplnila.
“Jsem Lisa.”
“A já Niké Teniska,” představovaly se jí postupně její spolubydlící dívky. Všechny byly o mnoho mladší, jelikož bradavický šestý ročník se absolvoval v šestnácti, sedmnácti letech. Kolikrát tuhle informaci ještě uslyšíme? Julie na ně hleděla se směsí zájmu a mírného pobavení. Ony jí její pohled opětovaly jen velmi znechuceně. Vzpomínala na sebe v jejich věku.
“Nevypadáš tak stará,” shodly se dívky. No díky.
“Tak to díky,” zašklebila se. Slovo stará se jí ani trochu nezamlouvalo. A co takhle blbá?
“Ne, vážně! Tipla bych ti tak osmnáct!” horlivě ji přesvědčovala Niké Kopačka a ostatní přikyvovaly.
“A prej jsi víla. Je to pravda?” zajímaly se. Ne, to je jen polovičatá víla, Mary Sue Julie Kapuletová, co má otce násilníka a je zcela normální a zároveň vyjímečná a nejspíše jediná, do koho se mohl zamilovat zrovna Severus Snape.
“Jen poloviční,” uklidňovala je.
“Páni! Ukaž nám něco!” Hlavně ne ostny!
“A co jako?”
“Nějaké vílí kouzlo přece!”
“Žádná neumím,” kecá…to by to nebyla ta pravá MS…zalhala aha :D :D a sledovala jejich zklamání. Neměla chuť se předvádět. V Kruvalu občas něco ukázala, ale sklidila za to vždy jen závist od ostatních čarodějek. Dávno se již poučila, že lidé nemají rádi to, co nedokáží. A vílí umění bylo jednou z takových věcí. Ženy jej většinou odsuzovaly, jelikož nerady viděly, jak působí na muže. A muži o něm mluvili, jako by to bylo něco nebezpečně nakažlivého, čeho je třeba se vyvarovat. Jako třeba nakažlivá nemoc jménem debilita, kterou Julie bohužel disponuje. Bylo to tedy takové tabu mezi kouzelnickou společností.
“Aha,” zatvářily se dívky na její odpověď smutně, ale rázem na ni také přestaly zírat, jako na cizí bytost. A o to Julii právě šlo. Chtěla, aby se s ní bavily, jako se sobě rovnou. Hledá sobě rovné? Ať jde do jeslí.
“Máš kluka?” zněla další otázka již mnohem obyčejněji. Usmála se.
“Už ne. Dal mi kopačky,” upřímně odvětila. Myslí Tyranosaura Rexe? A nebylo to spíš naopak? “Ale čekám, že se tu třeba s někým seznámím...” zvedla koketně obočí.
“Tak to tedy určitě! Tady je spousta zajímavejch týpků,” jásaly svorně všechny. Snape je zajímavý až až…
“Všimla jsem si,” souhlasila zamyšleně.
“Pokud ti tedy ovšem nevadí věkové rozdíly...” odtušila Niké. Narážela na to, že je Julie minimálně o tři roky starší, než nejstarší sedmáci.
“Rozdíly věku mi fakt nevadí,” ujistila je však se záhadným úsměvem. Na mysli ale neměla zrovna nějakého sedmáka. Bože můj, netrapte ho, to si nezaslouží! A my také ne!
Při první večeři za plné účasti studentů promluvil k nim ředitel. Mluvil o přeházeném slovosledu a jak se ho vyvarovat. Někteří si však seděli na uších. Nebo na vedení. Mimo jiné také představil Julii, vysvětlil, proč je zde a nezapomněl se zmínit ani o jejím vílím původu. No jasný, cpěte to všude, my už si zvykli. Řada žáků obdivně zapískala, ostatní jen zvědavě otočili hlavy jejím směrem. Většina však znechuceně zakroutila hlavou. Potom se však začalo jíst a pozornost všech se soustředila na mísy s kouřícími pokrmy.
Ve zmijozelské věži se večer pár studentů přišlo Julii osobně představit a všichni se chovali velmi mile kromě mladého Malfoye, jenž na ni civěl se zjevnou nenávistí, protože vypadala, jako když neumí čárky do pěti spočítat. . Jakoby se však bál přiblížit, zdržoval se minimálně na pět metrů od ní.
“Fajn. Alespoň neotravuje,” pomyslela si Julie. Znala jeho otce, byl přítelem Guruse Reada, a věděla tedy, odkud pramení nenávist jeho synka. Nebylo to pro ni nic nového. V Kruvalu bylo mnoho studentů ze smrtijedských rodin a všichni ji upřímně nenáviděli, když odmítla přidat se k nim. Oni ji možná nenáviděli I předtím, ale teď měli konečně příležitost dávat to najevo.
“A co říkáš na Snapea?” zeptala se Julie Lisa, když spolu s Niké a ještě jednou dívkou kolem jedenácté večer seděly ve společenské místnosti u krbu a měly již probrané všechny ostatní profesory i studenty.
“Nevím, proč máme zrovna jeho jako ředitele koleje,” postěžovala si Niké. “Pořád mi z něho naskakuje husí kůže...” Možná právě proto, husičko. Trefa do černého :)
“A to je na nás ještě milý ve srovnání s tím, jak se chová kupříkladu k nebelvírským!” podotkla Sophie, malá černovláska. „Nikdy nám přece nedává jen tak pro nic za nic tresty a už vůbec nám nebere body…“
"To sice ne, ale i tak dovede pouštět hrůzu,“ vrtěla hlavou Niké. „Mně osobně bohatě stačí, když se na mě podívá tím svým vražedným pohledem a už nepotřebuju žádný trest!“
„Ale nemůžeš říct, že by nám nenadržoval!“ stála si Sophie za svým. Pohádejte se, jasný!
„Ale jistě, že nám nadržuje, jsme přece jeho kolej! Byl by sám proti sobě. Ale já tvrdím, že kdyby mohl, nejradši by nás všechny do jednoho otrávil některým z těch svých děsných utrejchů. Někdy to na něm úplně vidím, že nás má dost.“ Někdy? Třeba je slepá.
“Já nevím, ale mně připadá v pohodě,” namítla nesměle Julie. Tak seš divná. A máš to i s potvrzením a nemusíš kvůli tomu ani k doktorovi.
“Cože?! To, jak se tváří, ti přijde v pohodě?”
“Tak samozřejmě se občas tváří nepřístupně, ale jinak je celkem fajn, ne?”
“Fajn!? Ten sadista?!” valily na ni ostatní oči údivem. Pořád lepší než masochista, i když bych se mu po střetnutí s Julií nedivila.
“Pod pojmem sadista si tedy představuji něco trochu jiného. V Kruvalu byli někteří učitelé trošku tvrdší... Fyzické tresty jsou tam na denním pořádku,” klidně opáčila. No, myslím, že pokud je někdo pro tělesné tresty, ještě to neznamená, že je sadista, ne?“ Za takového profesora, jako je Snape, bychom tam byli vděční. Poznala jsem již mnohem horší typy, než je váš profesor lektvarů,” usmála se trpce.
“To je opravdu skvělé,” ozval se za nimi ledový hlas a dívky vyděšeně nadskočily. Julie se otočila a spatřila u vchodu do místnosti bledého Severuse Snapea. Jaká to náhoda…
“Rád bych si vyslechl všechny vaše cenné názory na mou osobu, obávám se však, že budete muset pokračovat jindy. Je totiž jedenáct, takže padejte do postelí!” Přímo plál potlačovaným hněvem. Ach, ty levné napodobeniny… Made in China.
Všechny se rozběhly na ten povel ke schodům do ložnic. I Julie se zvedla a šla za nimi. Bála se ohlédnout, ale udělala to. Stál nehnutě na místě a propaloval ji výhružným pohledem. Julie se vzápětí skácela na zem mrtvá.
No dobře, ale tak snít o tom můžu, ne?
“Spratci,” ulevil si na cestě zpět do svého kabinetu. Teď litoval, že je šel okřiknout, když na Pobertově plánku viděl jejich sedánek. Odkdy má Sev Pobertův plánek? Mohlo ho napadnout, že drbou právě jeho. Všichni totiž vždycky drbou jen a jen jeho… Spíš všechny, ne? :)
“Uvidíme, jak si povedou zítra ráno na lektvarech! ” vrčel nasupeně. Pokud ho totiž něco na jeho práci štvalo, byla to právě ta marnost. Snažit se nacpat žákům do hlavy něco, co ještě nemají, třeba mozek. absolutně nezajímá a co je nebaví, to byl velmi těžký úkol. A on si někdy nebyl jist, zda ještě má sílu se o to pokoušet. Zvláště v lektvarech se mu to často stávalo. Nic jiného neučí. V každém ročníku se totiž našlo mnoho případů, které by jednoznačně označil za beznadějné. Většinou se mu podařilo zbavit se jich alespoň po NKÚ, zkrátka je odradit. Nebo otrávit? Ale toto nemohl dost dobře praktikovat na zmijozelských. U těch mohl jen přivřít oči a tolerovat jejich neschopnost. Nemohl na ně používat stejná měřítka, jako na ostatní a často toho litoval. Ano, on jim nenadržoval z vlastní vůle. Kdyby bylo po jeho… Ale tento boj již dávno vzdal. Věděl, že by se muselo mnoho velkých věcí změnit, aby si on mohl začít dělat vše podle svého. Pokud by tomu tak bylo, pochybuji, že by ty parchanty vůbec učil.
Dost ho také rozčilovalo, s jakým klidem o něm mluví Readová - cítil, že mu to ubírá na respektu. Navíc se to absolutně neslučovalo s Brumbálovou představou, jak by se k sobě měli chovat. Ona se ho přece měla bát! Anebo ho alespoň nenávidět. Nic není tak, jak bývalo. Bohužel. Tak to bylo dohodnuto. Ale ji to ani nenapadlo. Vůbec se ho nebála! A že by jej nenáviděla, v to se také nedalo doufat. A tento vývoj situace se mu zdál velice neuspokojivý.
‚Budu muset přitvrdit,‘ rozhodl se. Možná na tom sadismu něco přeci jen bude... Ta myšlenka, že ji bude muset trestat za to, že jako jediná se ho nebojí a nemyslí si o něm, že je stvůra, ho ale vůbec netěšila. Navíc teď, když věděl, co si před nedávnem prožila se svým otcem... nemohl se ubránit, aby na ni nemyslel se smutnými sympatiemi. Celá ta situace ho zkrátka deprimovala. Mě tady deprimuje věcí…a dělá si z toho někdo něco?
Rozezleně za sebou práskl dveřmi kabinetu a ozvěna té rány se ještě dlouho nesla chodbami spícího hradu.
‚Zvláštní člověk, ten Snape,‘ pomyslela si Julie, když zatáhla závěsy nad svým ložem a uložila se k věčnému spánku.
To, co před okamžikem viděla v očích unaveného muže, ji totiž donutilo zamyslet se nad ním trochu hlouběji, než činila dosud. Bylo jí trapně, že musel vyslechnout jejich rozmluvu. Nebylo to pro něho jistě nic příjemného slyšet, jak o něm mluví ty šestnáctileté dívky. A ona se také mohla zdržet komentářů. Teď ji to mrzelo, ale už se stalo a nic se s tím nedalo dělat. Jenom se do něj zamilovat, svést ho, mít s ním potomka a vzít si ho. Odporné.
‚On ale jistě zná názory studentů na svou osobu. Musí to vědět,‘ uvědomila si. Vzpomněla si totiž, jak dlouho trvalo, než ona sama zjistila, co se mezi žáky o Snapeovi říká. Zhruba hodinu. Bylo to u večeře ten první den. Ginny ji podrobně seznámila s chodem Bradavic a popsala jí celý profesorský sbor. U Snapea se zdržela snad nejdéle. S hrůzou v očích Julii líčila, jak se chová ke studentům, jaké jim uděluje tresty a na koho si zasedl nejvíce. Samozřejmě neopomněla zmínit, že Zmijozelu Snape nadržuje, jak se dá, a popřála Julii ke štěstí, že je právě v této koleji.
„Ale já tam nepatřím,“ ohradila se tehdy Julie. „Zkrátka mě někam museli dát.“
Skutečně se divila, proč ji ředitel přiřadil právě sem. Nepřipadala si stejná jako zmijozelští. Možná by radši byla v jiné koleji. Sama nevěděla. Moudrý klobouk si dal zřejmě pohov. Ani se mu nedivím, jestli se dozvěděl, že by se měl v hlavě hrabat téhle huse… Bylo to I nad jeho síly.
První dvě pondělní hodiny měli zmijozelští lektvary napůl s Nebelvírem ve sklepení hradu. Hned po snídani se přesunuli před učebnu a čekali na profesora.
Julie si okamžitě všimla, že není jediná, koho nesnáší mladý Malfoy. Právě se totiž jal provokovat Harryho Pottera svými posměšky a zjevně si přitom myslel, že je vtipný. Po pěti minutách už Julii vadilo, že jeho vtipům stale nerozumí a tak ji ani nebavilo poslouchat jejich hádku a zakročil. Zakročil? Ona je hermafrodit?
“Nechcete se zklidnit?” navrhla. Potter ztichl, zato Malfoy se podrážděně otočil.
“Ty drž hubu, ty… kreaturo!”
“Cos to řekl?”
“Seš hluchá nebo blbá?! Obojí, zaručeně. Řek sem kreaturo, protože ty jsi kreatura! Tak nechápu, čemu nerozumíš,” zasmál se skřípavě.
V tu chvíli se nad nimi na schodišti zjevil Snape. Bylo jasné, že všechno musel slyšet. Julie, jež k němu stála natočená profilem, jej však neviděla anebo jí to bylo jedno, protože pomalu zdvihla hůlku a s upřeným pohledem na Malfoye zadrmolila:
“Ty mě nebudeš urážet, ty jeden drzej spratku. Azkaban postavili pro takový, jako jsi ty a tvůj otec. A pro vrahy, jako je ten můj,” dodala tiše. Ti, co ji pozorovali, ucouvli v tu chvíli o tři kroky zpět, neboť zatímco mluvila, zvedl se kolem ní vír vzduchu, v němž se jí podivně vzduly vlasy, a z její hůlky vystřelil bílý pruh světla. Zabije ji to? *nadějný výraz* V následující vteřině vzplál Malfoyův hábit modrým plamenem. Hm, škoda... To budou ty proslulé vílí vlastnosti, což? Trapné...
“Tak to by stačilo,” ozval se vedle ní Snape a jediným pohybem uhasil ječícího Malfoye.
“Všichni okamžitě do třídy!” otočil se s hrozivým výrazem na ostatní. Potom se podíval na Malfoye, který se celý klepal, a klidně promluvil: “V pořádku, Draco?”
“To teda ani v nejmenším!” vřískal Malfoy.
“Běžte si sednout do učebny, já to s ní vyřídím,” rozvážně mu pokynul Snape s kamenným výrazem ve tváři. Malfoy se jen škodolibě ušklíbl a zmizel ve dveřích.
“Tady není, co vyřizovat,” rozezleně pronesla Julie, když osaměli a přimhouřila oči se vztekem zežloutlými duhovkami. Nebylo to spíš žloutenkou? Jestli jí teď chce tvrdit, že nebyla v právu…A byla snad?
“Také si myslím,” odvětil a klidně její pohled opětoval.
“Tak proč jste mu řekl…” nechápala. Nejdřív před Malfoyem machruje a teď tu stojí a jen si ji klidně prohlíží! To ti snad nestačí?
“Slečno Readová, není vám absolutně nic po tom, co jsem komu řekl. Neuvažujte o tom, neřešte to a vůbec bych byl rád, kdyby jste celkově vynechala mou osobu z jakýchkoli svých soukromých a totálně zcestných úvah. Je vám to jasné?!” Na Snapea celkem slušný proslov…naklonil se k ní trochu blíž. Byl sice klidný, ale i tak dost důrazný. Jako by jí viděl až do mozku. Do jakého?
‚Asi bych mu neměla odporovat,‘ rozhodla se tedy a přikývla.
“A koukejte se uklidnit, nebo na téhle škole dlouho nevydržíte, a to myslím stoprocentně vážně,” doporučil jí ještě a potom zlobně pohodil hlavou směrem ke dveřím učebny, aby šla.
“Já jsem klidná,” pokrčila uraženě rameny hlava a vešla do třídy.
‚To tedy pro mě nezačíná moc dobře,‘ zhodnotila chmurně svůj první střet s tímto mužem jakožto profesorem a ještě více se utvrdila v názoru, že prominentkou Zmijozelu nebude. Tím bych si bohužel nebyla zas tak jistá…
Snape vešel za ní, máchnutím hůlky zabouchl dveře a provlál uličkou mezi stoly ke katedře.
“Vyndat knihy, otevřít na straně pět set tři, Dusící lektvar. Popis je na tabuli, přísady ve skříni, kdo to nezvládne, toho zabiju!!! (Doufám, že je ten lektvar dost těžký…) dostane úkol navíc. Začněte!”
Načež se posadil za stůl a nevraživě si měřil roztřesené studenty. Bylo zajímavé pozorovat, jak málo mu stačí k tomu, aby s úspěchem vyděsil polovinu třídy k smrti. To mělo být…děsivé? To asi autorka neviděla mojí matku…Jeden z žáků nebyl schopen v roztřesených rukou ani udržet kotlík, natož započít nějakou úspěšnou práci nad ním. Julie musela kroutit hlavou nad jeho chováním. Sama byla za půl hodiny se svým lektvarem hotova. Fakt, jo? Zhruba ve stejné chvíli se vztekle postavil Draco Malfoy a prohlásil, že nemůže kvůli rozrušení z předešlého incidentu pokračovat v práci. A bylo na čase, hustá tekutina v jeho kotlíku nebezpečně bobtnala a přetékala s divokým syčením přes okraj. Snape nejprve nechal zmizet tu spoušť a potom s přivřenými víčky propustil Malfoye z hodiny. A jakoby si potřeboval zchladit žáhu na někom jiném, přistoupil k Potterovi.
“Co přesně si myslíte, že právě děláte?” Do něj! promluvil pomalu a znechuceně nabral z jeho kotlíku trochu nazelenalé hmoty, jež se ani trochu nepodobala dokonalé směsi, kterou měla hotovou Julie.
“Dusící lektvar?” odtušil Harry.
Snape se jen nadechl a zavřel pevně oči.
“Po večeři si přijdete ke mně do kabinetu pro zadání zvláštního úkolu. A vezmete s sebou Longbottoma, Weasleyho, Finche-Fletchleyho...kterého neznám,” nedůvěřivě se zadíval do dalšího kotlíku ”...ano, a Pattilovou, jak vidím, také.” Potom pomalu přistoupil k Julii a jedním okem zkontroloval její lektvar.
“Zhruba takhle to má vypadat,” pronesl bezbarvě a přesunul se dál. A co Hermiona?
Druhou hodinu strávili zapisováním si do sešitů. Snape mluvil o dalších užitečných směsích, jako je Dávivé sérum, Slepotník a Zimničný balzám. O všech těch látkách už Julie slyšela nebo četla, protože jimi byla i otrávena, takže se nemusela tak úporně soustředit a mohla v klidu pozorovat styl Snapeovy výuky. Brzy dospěla k závěru, že jeho systém je sice efektní na oko, v praxi však málo účinný. Kdyby učivo vykládal méně agresivně a soustavně neděsil žáky, zcela určitě by si toho odnesli z hodiny více. Kdyby autorka četla pořádně, zjistila by, že Snape agresivní není. Nebo kdyby pořádně myslela...
Tato třída byla vlastně již výběrová, neboť všichni žáci, kdo tu byli, měli za sebou úspěšně složené NKÚ z lektvarů. Tak co tam dělá Longbottom? Nebo Weasley?Přesto se Julii u některých nezdálo, že by byli v tomto předmětu příliš zdatní. Každopádně tu byla ona neslavná trojice Potter - Weasley - Longbottom, u kterých nechápala, jak zkouškami prolezli. To je asi jediné, co máme společné. A potom další trojice, tentokrát ze Zmijozelu: Malfoy - Crabbe - Goyle. Ti na tom byli s vědomostmi, co se týče lektvarů, snad ještě hůř. U těch se však ani příliš nedivila, že je Snape nechal prolézt. Byli přece ze Zmijozelu. Ale debilní stejně.
Co se týkalo nebelvírských, zdálo se, že profesor má temnou radost z toho, když může někoho z nich přistihnout, jak se baví se sousedem nebo neumí zcela správně odpovědět. S gustem jim strhával body za každou maličkost a neodpustil si přitom četné posměšné poznámky na adresu domnělých provinilců. Na druhou stranu zmijozelských si nevšímal skoro vůbec, jen po některých tu a tam hodil výstražný pohled, když se pošťuchovali, nebo jinak rušili výklad, protože to on nestrpěl. Ale ohledně jejich nedostatků ve vědomostech a vůbec celé morálky, nestaral se zkrátka o ně. Když něco nevěděli, zeptal se nebelvírských a ty potom potrestal. Výsledkem tedy bylo, že jedni se soustavně flákali a druzí byli strachy mimo, takže se také nesoustředili. Profesorův výklad tedy přicházel v obou případech vniveč. Překrásný rozbor Snapeova stylu výuky. A Julii se jevilo, že on to dobře ví, ale z nějakého důvodu s tím nechce, nebo nemůže nic dělat.
‚Ten člověk trpí,‘ konstatovala si v duchu, když ukončil hodinu a propustil je. Už ten její připitomělý rozbor Snapeovy osoby konečně skončil?
“Ještě pořád si myslíš, že je fajn?” šťouchla do ní na chodbě Niké Kopačka významně. Právě se odebíraly na věštění z čísel.
“Myslím, že je nešťastný,” pokrčila rameny. Wow, a na to přišla po dvou hodinách na lektvarech?
“Co ti povídal na té chodbě před hodinou?” zajímalo Niké Kopačku.
“Nic zvláštního. Zkrátka mě seřval. Proč ale ty lektvary učí, když ho to zjevně moc nebaví?” uvažovala nahlas Julie.
“Vlastně sem nastoupil kvůli obraně proti černé magii,” vysvětlovala ochotně Niké Kopa…už mě to nebaví, ale nemůžu za to, že má tak debilní jméno…. “Ale Brumbál mu to místo nakonec nedal. Tak začal učit lektvary. A od té doby se každý rok o to místo pokoušel až do letoška.”
“A teď už to vzdal?”
“Ne, dostal ho. Ty to nevíš? Učí teď dva předměty. Jako jediný na škole. A nikdo neví, jak to stíhá - je to vlastně technicky nemožné.” Tý jo, to je záhada…že by byl Snape upír? Nebo nadčlověk?
“Já jsem to věděla! Hned jsem ho tipla správně,” přimhouřila oči vítězoslavně Julie při vzpomínce, jak první, co ji napadlo při pohledu na tohoto muže, bylo, že je to učitel obrany proti černé magii.
“To se ti ani nedivím,” přitakala se smíchem Niké. “Černý je na to tedy dost!” To má být nějaký skrytý rasismus?
A Julie musela přemýšlet, jakou to podivnou pravdu vlastně její kamarádka řekla. Emo Snape?
Po věštění z čísel měli přeměňování, bylinkářství, hodinu na oběd a dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. A to všechno najednou? Ale ani potom neměla Julie volno, neboť musela dělat úkoly ze všech těchto předmětů. Rozhodla se je vypracovávat v knihovně, kde bylo nejklidněji z celého hradu a měla zde na dosah všechny možné knihy, z nichž chtěla čerpat.
Dokončovala právě pojednání o Dávivém séru, když kolem ní prošla opět černá postava profesorova. Tentokrát ji viděl, brýle a slepeckou hůl nechal ve své upírské ložnici, ale nedal to na sobě ničím znát. Jen vrátil černou knihu a vzal si jinou, velmi podobnou. Julie jej provázela zamyšleným pohledem a mimoděk si přitom natáčela pramen vlasů na prst. Snape již byl téměř ve dveřích, když se zastavil.
“Jak jste na tom?” zeptal se bezvýrazně a ledabyle přitom listoval knihou. Blbě, ještě jsem se nenaučila číst.
“Mám většinu úkolů...” odtušila Julie, jelikož nechápala, co tím myslí.
“Na to se neptám,” zdvihl pohled od knihy a upřel jej na futro dveří před sebou. “Máte to již zhojené?”
“Ach tak! Ano, už je to v pořádku. Vidět to bude vždycky, ale již žádné krvácení... Děkuji,” sklonila na okamžik pohled.
Snape jen kývl hlavou a vyšel na chodbu.
‘Nerozumím tomu,’ přemýšlel, ‘nemůže to mít ještě zhojené...’ Zcela jasně totiž v její blízkosti trpěl zvláštními pocity. Jestli to nebude něco jinýho, než ta podělaná vílí krev…
Druhý den po obědě spěchala Julie spolu s ostatními zmijozelskými do západní věže, kde měli lekci sebevraždy naostro. obranu proti černé magii. Učebna byla kruhová místnost s vysokými okny, jež skýtala báječný výhled na obrovitánské jezero. Jakým zklamáním bylo pro Julii, když se velké okenice počaly jedna po druhé samy rychle zavírat po každém mávnutí hůlky profesora Snapea! Ve vteřině se uvnitř rozhostila tma.
“Dnes budeme mluvit o éterických bytostech.” Začal hodinu a lusknutím rozsvítil početné louče na stěnách, takže se udělalo zase světlo.
“Ví někdo, jaké druhy těchto bytostí známe? Crabbe?”
“No... ehm...”
“Goyle?”
“Tedy...”
“Templeová?”
“Známe upíry, upíry!!! <3 duchy a... a...”
“Readová?”
“A víly,” hlesla Julie.
“Správně. Zapište si to. První si probereme upíry. Upíři se liší...” A Snape počal klidně diktovat vlastnosti upírů, zatímco ostatní za naprostého ticha rychle zapisovali své poznámky. Jé, a já se tak těšila, co za upíří blbosti autorka vymyslí… *směje se*
Jak se to lišilo od husté atmosféry při lektvarech! Samozřejmě tu nebyli nebelvírští, což jistě hrálo roli, ale i tak se zdálo, jako by učitelem nebyl stejný člověk. Snape zcela v pohodě vykládal látku a vykládal ji dobře. Julie byla u vytržení. Promítli si nějaké obrázky upírů (osvětlení se vždy ztlumilo po každém lusknutí Snapeových prstů – to je důležité?) a přešli k duchům.Snape si k tomu účelu pozval na pomoc známé bradavické strašidlo Protivu a donutil je, aby jim něco předvedlo ze svého širokého rejstříku strašení. Došlo i na smích, to když se Protiva přeměnil na obrovského chlupatého psa a s gustem si poznačil roh tabule ohnivou loužičkou. Třída propukla v řehot. Haha..ha…ha. Moc zábavné.
“To by stačilo,” zjednal si opět klid Snape. “A teď víly. Víly se vyznačují...”
Studenti sklonili hlavy nad pergameny, jen občas hodili zvědavým očkem po Julii, která si samozřejmě nic psát nemusela. Dobře znala, čím se vyznačují víly.
“Takže to by bylo pro dnešek všechno a do pátku si napíšete tři stránky pergamenu na téma: Život víly,” uzavřel Snape a počal otevírat okenice. Náhoda?
“Readová, ty to budeš mít zadarmo!” zaskřehotal Malfoy, zatímco si balili věci. “Stačí, když popíšeš mizerný živoření svý máti, než teda stačila skápnout, haha!” rozchechtal se. Muhahaha! Do ní, zlato!
“Uklidněte se, Malfoyi!” ostražitě se otočil Snape, ale bylo příliš pozdě. Julie už mířila Malfoyovi hůlkou mezi oči a vlasy jí levitovaly okolo hlavy. Ona má paruku?
“Ty malej hnusnej smrade, moji matku si do huby brát nebudeš!” vykřikla a Malfoy jen tak tak stačil uhnout velkým skokem před zeleným bleskem z její hůlky. Chtělo by to o-r-i-g-i-n-a-l-i-t-u!!!
“Expelliarmus!” zaburácel Snape a chytil Juliinu hůlku.
“Krávo jedna pitomá! Fakt celá máti! Prostě hnus!” soptil Malfoy a zvedal se ze země.
“Šmejde mizernej!” zařvala Julie a v tom okamžiku se vznesla na půl metru do vzduchu, odkud seslala plavným pohybem paže na Malfoye tentokrát rudý záblesk světla - a bohužel neminula.
Draco se chytil za hlavu. Potom ruku sundal a zděšeně zíral na svou dlaň, která byla celá od krve. Bác, víla se rožlobila…
“Odveďte ho na ošetřovnu!” rozkázal Snape Crabbeovi s Goylem. Ti se nenechali dvakrát pobízet - chňapli Malfoye a úprkem vyběhli z učebny.
“Ostatní ven!” zařval Snape a pomalu se blížil k stále se pár centimetrů nad zemí vznášející Julii. Konečně zapadly dveře za posledním vyděšeným studentem a v učebně se rozhostilo ticho.
“Vraťte se... zpátky... na zem!” zvedl svou hůlku profesor a namířil ji na Julii. Stvoření před ním se pomalu sneslo na podlahu, ale stále na něho zahlíželo nebezpečně žlutýma očima.
“Počítejte od jedné do dvaceti,” pokračoval Snape tiše.
“Jedna,” začala Julie poslušně počítat a když byla u dvacítky, měly její oči opět zelenou barvu.
“Dvacet,” řekla. “A vraťte mi hůlku.”
Snape však jen zavrtěl hlavou.
“Co jsem vám říkal včera? Abyste se uklidnila. Já jsem to myslel vážně! To jste tak tupá, že neudržíte informaci čtyřiadvacet hodin?!” Jo. svraštil prudce čelo. Konečně mu to došlo...
“Jak to se mnou mluvíte!” zavrčela Julie a výhružně postoupila o krok dopředu, zatímco muž zvedl rozčarovaně obočí. Opět jí zacloumal hněv:
“Klidně tolerujete, že si ten parchant dělá srandu z vraždy mé matky a ze mě, a nemáte ani tolik slušnosti, abyste zakročil v můj prospěch, když je jasné, že mě šikanuje. A ještě mi budete říkat, co mám dělat?!!!” Je tupá. Tohle je šikana?
“Okamžitě zavřete ústa, mladá dámo!” zasyčel Snape výhružně a také pokročil trochu dopředu. Dovolila si opravdu hodně a on ji chtěl vrátit do patřičných mezí. Bylo to však jako snažit se zkrotit divoké zvíře.
“Ne, ty zmlkni. Víš, že nepotřebuju hůlku na to, abych tě smetla!” natáhla ruku a chystala se říct nějakou kletbu. Přešli k tykání. Byla plna odhodlání mu ublížit za to, že se jí nezastal. Za to, že se ji snaží mírnit v jejím spravedlivém hněvu. A nakonec i za to, že je muž, stejně jako její otec a ostatně všichni, kdo jí kdy nějak ublížili. Já ho tak lituju…vlastně lituju každého, kdo musí trpět za její blbost…
Snape ale nečekal, až to udělá. Místo toho ji chytl jednou rukou za předloktí, druhou za krk a přirazil ji ke stěně za nimi. Wau :)
“Tak a teď mě poslouchej, ty jedno... stvoření!” asi omdlím…zachraptěl hlubokým basem. “Je mi líto, že jsi přišla o matku, ale já jsem to nevěděl! Za druhé: nenávidím Malfoye snad ještě víc, než ty, ale mám své důvody, proč mu nadržuji. A za třetí: nebudeš tu v bezpečí, když ti budu před ním stranit, právě naopak!”
“Pokrytče,” zašeptala a vzlykla. Ach, to je dramatické... To drobné fyzické násilí, kterého se na ní dopustil, ji přivedlo zpět k sobě. Hněv víly byl ten tam a zvítězila lidská polovina její duše. Zelené oči se zalily slzami. Snape od ní okamžitě ustoupil.
“I tak by se to dalo nazvat,” přisvědčil temně.
“Takoví jako on by měli pochcípat!” vzlykala dál. Nebo spíš takoví, jako jsi ty?
“O tom nepochybuji, ale tímhle stylem se to zařídit nedá. Chápete mě?” snažil se o klidný tón.
“Ne,” koulely se jí po tvářích obrovské kapky.
“Vezměte si to,” vtiskl jí do dlaně hůlku. “A přestaňte s... tím,” ukázal na její mokrou tvář.
“Když já nevím, co mám dělat...” štkala. “Mám hrozný vztek a nevím, na koho se tu spolehnout...”
“Můžete se spolehnout... na mě,” řekl pevně a trochu zbledl. “Ale nikdo, opakuji nikdo, to nesmí vědět. Rozumíte mi?” upřeně jí hleděl do očí. Bože, to je dílo…
“Ano, pane,” sklonila hlavu.
“Nebudu se vás v žádném případě zastávat při žádných šarvátkách! Je to jasné?”
“Ano, pane.”
“Budu na vás dokonce zlý, a to samé vy na mě.”
“Dobře.”
“Pouze v případě opravdu nejvyšší nouze se na mě můžete obrátit. Ale nikdo to nesmí zjistit!”
“Rozumím,” zvedla již trochu klidněji hlavu Julie a zadívala se do černých očí. Leskly se zvláštním, teplým světlem. Muž pojednou vypadal hrozně unaveně. Na chvíli zavřel oči.
“Doufám, že to někomu nevyžvaníte,” vydechl vyčerpaně. Už teď věděl, že, co udělal, byla chyba a cítil se mizerně. Co kdyby ji dostali Smrtijedi? Všechno by hned řekla po několika Cruciatech.
“Asi zas tak dobře neznáte víly,” pousmála se, jako by slyšela jeho myšlenky. “Nemáme dáno svou přirozeností zrazovat. A je to navždy, pokud se pro něco rozhodneme.” Potom se přiblížila levou tváří k jeho a tiše dodala:
“A já už jsem se rozhodla.”
Zůstal stát jako opařený, když lehkým krokem opustila místnost. Omg! OMG! OMFG!!! Ano, k tomu se nedá říct nic jiného.
Bylo něco kolem páté odpoledne, když za sebou s úlevou zavřel dveře kabinetu. Ztěžka klesl do křesla a unaveně si rozepnul několik prvních spon hábitu. Potom sňal z krku na dlouhém řetízku obraceč času, doposud skrytý před zraky všech v záhybech černé látky, a odložil jej na stůl vedle sebe. Měl toho dost. Byl dokonce tak unaven, že se rozhodl nejít na večeři. Pro něho již stejně panovala noc. Tolikrát se dnes vrátil v čase... Je to machr…
Bylo to strašně vyčerpávající, tenhle způsob vyučování, ale nebyla jiná možnost. Brumbál mu to místo obrany proti černé magii dal pod podmínkou, že za sebe nalezne kvalifikovanou náhradu na lektvary. A on ji nenalezl. Zvolil si sám, že bude učit oba předměty, protože tolik stál o to místo. Opřel si hlavu do lenošky.
Doufal, že je jeho únava jen přechodný vedlejší účinek vracení se časem a on si na ni brzy zvykne.
‚Ten výstup s Readovou mi byl čert dlužen,‘ blesklo mu hlavou, když vytahoval z náprsní kapsy placatku s povzbuzovacím lektvarem a polykal několik doušků na posilnění. ‚Ale jak jsem mohl vědět, že Read zabil svou ženu? Nikdy se s tím nepochlubil! Nemohu tedy za to, co se stalo.‘
Potom se ale v duchu napomenul. Nebylo jeho zvykem trávit večery ve svém kabinetu planým přemýšlením nad svým nelehkým postavením, a ani dnes k tomu nehodlal sklouznout. Rozhlédl se po stole. Zatím tu nebyly žádné odevzdané domácí úkoly, které by mohl opravit. Vstal tedy a přistoupil k malé knihovničce. Jistou rukou sáhl po velké knize v hnědé vazbě a brzy se zahloubal do čtení.
Následující dny plynuly celkem klidně. Tahle povídka celkem nezajímavě…Julii se většina studentů na chodbě vyhýbala širokým obloukem, poté, co se rozkřiklo, že Malfoy skončil na ošetřovně, a učitelé s ní jednali s tichým respektem. Jediný, kdo se odvážil ji provokovat, byl profesor Severus Snape. Neuplynula hodina, aby ji neobdařil nějakou ironickou kousavou poznámkou, nebo jí neuložil speciální domácí úkol navíc. Jasně jí naznačoval, že nepatří do jeho koleje a tedy ani mezi protekční dítka. Tak je ve Zmijozelu nebo ne? Nebo to nechápu? Julie mu ovšem oplácela pohledy plnými opovržení a bylo zřejmé, že kdyby se odvážila, uslyšel by od ní profesor dost nepěkná slova. Každý, kdo je mohl pozorovat, by řekl, že ti dva si vyhlásili válku. A Brumbál se jen spokojeně usmíval. Ten starej úchylák taky nic jinýho nedělá. :D
“Tak co, už jsi konečně změnila názor?” usmívala se Niké, když vycházely z učebny lektvarů. Julie se jen zamračila. V zádech cítila Snapeův pohled.
“Je to zatracenej bastard,” zavrčela tak, aby ji slyšel. Byl nyní otočen zády, takže nikdo nemohl vidět ten podivný úsměv, jež se mu rozhostil ve tváři při jejích slovech.
Oh Gosh! Konečně konec kapitoly…věřte mi, když říkám, že jsem to glosovala přes týden…
Věřte mi, když říkám, že jsem to glosovala přes tři měsíce... :D
Komentáře
Přehled komentářů
Tak si čtu občas jedním koutkem oka, občas druhým, a najednou oběma vidim desku stolu. Zespodu. Geniální glosa.)
Btw, JKR si měla vzít příklad z některých klasických japonských anime, kde každej záporňák byl buď totální koule slizu nebo starej (slizkej taky) dědek. To by pak nevznikaly takýhle humy.
...
Ale mam z toho celkem depku, jakmile se rozhodnu hodit do vlastní povídky někoho seklýho vílou, vyskáčou všude povídky se stejným nápadem... No, doufám, že můj nápad dopadne líp ^^;
Nádhera
(wlkeR, 3. 11. 2008 21:28)